(This text is for demonstration purposes) The soldier with the green whiskers led them through the streets of the Emerald City until they reached the room where the Guardian of the Gates lived. This officer unlocked their spectacles to put them back in his great box, and then he politely opened the gate for our friends. "Which road leads to the Wicked Witch of the West?" asked Dorothy. "There is no road," answered the Guardian of the Gates. "No one ever wishes to go that way." "How, then, are we to find her?" inquired the girl. "That will be easy," replied the man, "for when she knows you are in the country of the Winkies she will find you, and make you all her slaves." "Perhaps not," said the Scarecrow, "for we mean to destroy her." "Oh, that is different," said the Guardian of the Gates. "No one has ever destroyed her before, so I naturally thought she would make slaves of you, as she has of the rest. But take care; for she is wicked and fierce, and may not allow you to destroy her. Keep to the West, where the sun sets, and you cannot fail to find her." They thanked him and bade him good-bye, and turned toward the West, walking over fields of soft grass dotted here and there with daisies and buttercups. Dorothy still wore the pretty silk dress she had put on in the palace, but now, to her surprise, she found it was no longer green, but pure white. The ribbon around Toto's neck had also lost its green color and was as white as Dorothy's dress. The Emerald City was soon left far behind. As they advanced the ground became rougher and hillier, for there were no farms nor houses in this country of the West, and the ground was untilled. In the afternoon the sun shone hot in their faces, for there were no trees to offer them shade; so that before night Dorothy and Toto and the Lion were tired, and lay down upon the grass and fell asleep, with the Woodman and the Scarecrow keeping watch. Now the Wicked Witch of the West had but one eye, yet that was as powerful as a telescope, and could see everywhere. So, as she sat in the door of her castle, she happened to look around and saw Dorothy lying asleep, with her friends all about her. They were a long distance off, but the Wicked Witch was angry to find them in her country; so she blew upon a silver whistle that hung around her neck. At once there came running to her from all directions a pack of great wolves. They had long legs and fierce eyes and sharp teeth. "Go to those people," said the Witch, "and tear them to pieces." "Are you not going to make them your slaves?" asked the leader of the wolves. "No," she answered, "one is of tin, and one of straw; one is a girl and another a Lion. None of them is fit to work, so you may tear them into small pieces." "Very well," said the wolf, and he dashed away at full speed, followed by the others. It was lucky the Scarecrow and the Woodman were wide awake and heard the wolves coming. "This is my fight," said the Woodman, "so get behind me and I will meet them as they come." He seized his axe, which he had made very sharp, and as the leader of the wolves came on the Tin Woodman swung his arm and chopped the wolf's head from its body, so that it immediately died. As soon as he could raise his axe another wolf came up, and he also fell under the sharp edge of the Tin Woodman's weapon. There were forty wolves, and forty times a wolf was killed, so that at last they all lay dead in a heap before the Woodman. Then he put down his axe and sat beside the Scarecrow, who said, "It was a good fight, friend." They waited until Dorothy awoke the next morning. The little girl was quite frightened when she saw the great pile of shaggy wolves, but the Tin Woodman told her all. She thanked him for saving them and sat down to breakfast, after which they started again upon their journey. Now this same morning the Wicked Witch came to the door of her castle and looked out with her one eye that could see far off. She saw all her wolves lying dead, and the strangers still traveling through her country. This made her angrier than before, and she blew her silver whistle twice. Straightway a great flock of wild crows came flying toward her, enough to darken the sky. And the Wicked Witch said to the King Crow, "Fly at once to the strangers; peck out their eyes and tear them to pieces." The wild crows flew in one great flock toward Dorothy and her companions. When the little girl saw them coming she was afraid. But the Scarecrow said, "This is my battle, so lie down beside me and you will not be harmed." So they all lay upon the ground except the Scarecrow, and he stood up and stretched out his arms. And when the crows saw him they were frightened, as these birds always are by scarecrows, and did not dare to come any nearer. But the King Crow said: "It is only a stuffed man. I will peck his eyes out." The King Crow flew at the Scarecrow, who caught it by the head and twisted its neck until it died. And then another crow flew at him, and the Scarecrow twisted its neck also. There were forty crows, and forty times the Scarecrow twisted a neck, until at last all were lying dead beside him. Then he called to his companions to rise, and again they went upon their journey. When the Wicked Witch looked out again and saw all her crows lying in a heap, she got into a terrible rage, and blew three times upon her silver whistle. Forthwith there was heard a great buzzing in the air, and a swarm of black bees came flying toward her. "Go to the strangers and sting them to death!" commanded the Witch, and the bees turned and flew rapidly until they came to where Dorothy and her friends were walking. But the Woodman had seen them coming, and the Scarecrow had decided what to do. "Take out my straw and scatter it over the little girl and the dog and the Lion," he said to the Woodman, "and the bees cannot sting them." This the Woodman did, and as Dorothy lay close beside the Lion and held Toto in her arms, the straw covered them entirely. The bees came and found no one but the Woodman to sting, so they flew at him and broke off all their stings against the tin, without hurting the Woodman at all. And as bees cannot live when their stings are broken that was the end of the black bees, and they lay scattered thick about the Woodman, like little heaps of fine coal. Then Dorothy and the Lion got up, and the girl helped the Tin Woodman put the straw back into the Scarecrow again, until he was as good as ever. So they started upon their journey once more. The Wicked Witch was so angry when she saw her black bees in little heaps like fine coal that she stamped her foot and tore her hair and gnashed her teeth. And then she called a dozen of her slaves, who were the Winkies, and gave them sharp spears, telling them to go to the strangers and destroy them. The Winkies were not a brave people, but they had to do as they were told. So they marched away until they came near to Dorothy. Then the Lion gave a great roar and sprang towards them, and the poor Winkies were so frightened that they ran back as fast as they could.
(Tento text je pro demonstrační účely) Voják se zelenými vousy je vedl ulicemi Smaragdového města, až se dostali do místnosti, kde žil Strážce bran. Tento důstojník jim odemkl brýle, aby je vrátil do své velké schránky, a pak zdvořile otevřel bránu pro naše přátele. "Která cesta vede k Zlé čarodějnici ze Západu?" zeptala se Dorothy. "Nevede žádná cesta," odpověděl Strážce bran. "Nikdo nikdy nechce jít touto cestou." "Jak ji tedy najdeme?" zeptala se dívka. "To bude snadné," odpověděl muž, "protože až bude vědětví, že jsi v zemi Winkies, najde tě a udělá z tebe všechny své otroky." "Možná ne," řekl Strašák, "protože ji chceme zničit." "Ach, to je něco jiného," řekl Strážce bran. "Nikdo ji ještě nikdy nezničil, takže jsem si přirozeně myslel, že z tebe udělá otroky, stejně jako ze všech ostatních. Ale dej si pozor, protože je zlá a divoká a možná ti nedovolí, abys ji zničil. Drž se Na západ, kde slunce zapadá, a nemůžete ji najít." Poděkovali mu a rozloučili se s ním, otočili se k Západu a procházeli se po polích měkké trávy, tu a tam posetých sedmikráskami a pryskyřníky. Dorothy stále měla na sobě hezké hedvábné šaty, které si oblékla v paláci, ale nyní ke svému překvapení zjistila, že už nejsou zelené, ale čistě bílé. Stuha kolem Totoova krku také ztratila svou zelenou barvu a byla bílá jako Dorothyiny šaty. Smaragdové město brzy zůstalo daleko pozadu. Jak postupovali, země se stávala hrubší a kopcovitější, protože v této západní zemi nebyly žádné farmy ani domy a půda byla kypřena. Odpoledne jim slunce žhnulo do tváří, protože nebyly stromy, které by jim poskytly stín; takže před nocí byli Dorothy, Toto a Lev unavení, lehli si do trávy a usnuli, zatímco Woodman a Strašák drželi hlídku. Teď měla Zlá čarodějnice ze Západu jen jedno oko, ale to bylo silné jako dalekohled a vidělo všude. A tak, když seděla ve dveřích svého hradu, náhodou se rozhlédla a spatřila Dorothy, jak leží spící, se svými přáteli všude kolem ní. Byli daleko, ale Zlá čarodějnice se zlobila, když je našla ve své zemi; tak zafoukala na stříbrnou píšťalku, která jí visela na krku. Okamžitě k ní ze všech stran přiběhla smečka velkých vlků. Měli dlouhé nohy a divoké oči a ostré zuby. "Jděte k těm lidem," řekla Čarodějnice, "a roztrhejte je na kusy." "Neuděláš z nich své otroky?" zeptal se vůdce vlků. "Ne," odpověděla, "jeden je z cínu a jeden ze slámy; jeden je dívka a druhý lev. Žádný z nich není vhodný k práci, takže je můžete roztrhat na malé kousky." "Výborně," řekl vlk a plnou rychlostí se rozběhl, následován ostatními. Bylo štěstí, že Strašák a Woodman byli úplně vzhůru a slyšeli přicházet vlky. "Toto je můj boj," řekl Woodman, "takže běž za mnou a já se s nimi setkám, až přijdou." Popadl svou sekeru, kterou udělavyrobil velmi ostrou, a když vůdce vlků nastoupil, Plechový dřevorubec máchl paží a usekl vlkovi hlavu z těla, takže okamžitě zemřel. Jakmile mohl zvednout sekeru, vynořil se další vlk a také spadl pod ostrou hranu zbraně Tin Woodman. Bylo tam čtyřicet vlků a čtyřicetkrát byl jeden vlk zabit, takže nakonec všichni leželi mrtví na hromadě před Woodmanem. Potomak odložil sekeru a posadil se vedle Strašáka, který řekl: "Byl to dobrý boj, příteli." Čekali, až se Dorothy příštího rána probudí. Holčička se docela vyděsila, když uviděla velkou hromadu chundelatých vlků, ale Plechový dřevorubec jí řekl vše. Poděkovala mu, že je zachránil, a posadila se ke snídani, po které se znovu vydali na cestu. Teď téhož rána přišla Zlá čarodějnice ke dveřím svého hradu a podívala se ven svým jedním okem, které vidělo daleko. Viděla všechny své vlky ležet mrtvé a cizince stále cestovat její zemí. To ji rozzlobilo ještě víc než předtím a dvakrát zapískala na stříbrnou píšťalku. Okamžitě k ní přiletělo velké hejno divokých vran, které zatemnilo oblohu. A zlá čarodějnice řekla králi Vráně: "Okamžitě leť k cizincům, vyloupni jim oči a roztrhej je na kusy." Divoké vrány letěly v jednom velkém hejnu směrem k Dorothy a jejím společníkům. Když je holčička viděla přicházet, bála se. Ale Strašák řekl: "Toto je moje bitva, tak si lehni vedle mě a nic se ti nestane." Všichni tedy leželi na zemi kromě Strašáka, ten vstal a napřáhl ruce. A když ho vrány uviděly, vyděsily se, jako tito ptáci strašáci vždy bývají, a neodvážili se ani přiblížit. Ale král Vrána řekl: "Je to jen vycpaný muž. Vyloupu mu oči." Vrána královská letěla na Strašáka, který ho chytil za hlavu a kroutil mu krkem, dokud nezemřel. A pak na něj vyletěla další vrána a Strašák také zakroutil krkem. Bylo tam čtyřicet vran a čtyřicetkrát Strašák zkroutil krkem, až nakonec všichni vedle něj leželi mrtví vedle něj. Potom vyzval své společníky, aby vstali, a znovu se vydali na cestu. Když se Zlá čarodějnice znovu rozhlédla a viděspatřila všechny své vrány ležetící na hromadě, dostala se do hrozného vzteku a třikrát zatroubila na svou stříbrnou píšťalu. Okamžitě se ve vzduchu ozvalo velké bzučení a k ní přiletěl roj černých včel přiletěl k ní. "Jdi k cizincům a ubodej je k smrti!" zavelela Čarodějnice a včely se rychle otočily a letěétaly, dokud nedorazily k místu, kde se procházudy kráčelay Dorothy a její přátelé. Ale Woodman je viděl přicházet a Strašák se rozhodl, co dělat. "Vytáhni moji slámu a rozsyp ji po holčičce, psovi a lvu," řekl Dřevníkovi, "a včely je nemohou bodnout." To Woodman udělal, a když Dorothy ležela blízko Lva a držela Tota v náručí, sláma je úplně zakryla. Včely přišly a nenašly nikoho jiného než Woodmana, který by bodal, a tak na něj letěly a ulomily všechna svá žihadla o plechovku, aniž by Woodmanovi vůbec ublížily. A protože včely nemohou žít, když jsou jejich žihadla zlomena, to byl konec černých včel a ležely rozházené hustě kolem Woodmana jako malé hromádky jemného uhlí. Pak Dorothy se lvem vstali a dívka pomohla Cínovému dřevorubci dát slámu zpět do Strašáka, dokud nebyl tak dobrý jako vždy. Vydali se tedy na cestu znovu. Zlá čarodějnice byla tak rozzlobená, když uviděla své černé včely na malých hromádkách jako jemné uhlí, že dupla nohou, rvala si vlasy a skřípala zuby. A pak zavolala tucet svých otroků, cožkteří byli Winkies, a dala jim ostré oštěpy a řekla jim, aby šli k cizincům a zničili je. Winkies nebyli stateční lidé, ale museli dělat, co jim bylo řečeno. A tak pochodovali pryč, dokud se nepřiblížili k Dorothy. Pak lev hlasitě zařval a vrhl se k nim a ubohé Winkies se tak vyděsily, že utekly zpět, jak nejrychleji mohly.
Set the desired motion sensor sampling rate. Higher values provide greater accuracy, but may consume more battery.
Tím se nNastavíte požadovanáou vzorkovací frekvencei snímače pohybu. Vyšší hodnoty mohou spotřebovat více baterie. Ta se může lišit od naměřené rychlosti senzoru, protože systém nakonec rozhodne, kterou rychlost poskytnposkytují větší přesnost, ale mohou spotřebovat více baterie.
The current motion sensor sampling rate as measured by the application. This may differ from the desired rate because the system ultimately decides what rate to provide based on various factors.
Aktuální rychlost senzorvzorkovací frekvence snímače pohybu měřená aplikací. Ta se může lišit od požadované rychlosti senzorusazby, protože systém nakonec rozhodne, kterou rychlost poskytnejakou sazbu poskytne, na základě různých faktorů.
(This text is for demonstration purposes) The soldier with the green whiskers led them through the streets of the Emerald City until they reached the room where the Guardian of the Gates lived. This officer unlocked their spectacles to put them back in his great box, and then he politely opened the gate for our friends. "Which road leads to the Wicked Witch of the West?" asked Dorothy. "There is no road," answered the Guardian of the Gates. "No one ever wishes to go that way." "How, then, are we to find her?" inquired the girl. "That will be easy," replied the man, "for when she knows you are in the country of the Winkies she will find you, and make you all her slaves." "Perhaps not," said the Scarecrow, "for we mean to destroy her." "Oh, that is different," said the Guardian of the Gates. "No one has ever destroyed her before, so I naturally thought she would make slaves of you, as she has of the rest. But take care; for she is wicked and fierce, and may not allow you to destroy her. Keep to the West, where the sun sets, and you cannot fail to find her." They thanked him and bade him good-bye, and turned toward the West, walking over fields of soft grass dotted here and there with daisies and buttercups. Dorothy still wore the pretty silk dress she had put on in the palace, but now, to her surprise, she found it was no longer green, but pure white. The ribbon around Toto's neck had also lost its green color and was as white as Dorothy's dress. The Emerald City was soon left far behind. As they advanced the ground became rougher and hillier, for there were no farms nor houses in this country of the West, and the ground was untilled. In the afternoon the sun shone hot in their faces, for there were no trees to offer them shade; so that before night Dorothy and Toto and the Lion were tired, and lay down upon the grass and fell asleep, with the Woodman and the Scarecrow keeping watch. Now the Wicked Witch of the West had but one eye, yet that was as powerful as a telescope, and could see everywhere. So, as she sat in the door of her castle, she happened to look around and saw Dorothy lying asleep, with her friends all about her. They were a long distance off, but the Wicked Witch was angry to find them in her country; so she blew upon a silver whistle that hung around her neck. At once there came running to her from all directions a pack of great wolves. They had long legs and fierce eyes and sharp teeth. "Go to those people," said the Witch, "and tear them to pieces." "Are you not going to make them your slaves?" asked the leader of the wolves. "No," she answered, "one is of tin, and one of straw; one is a girl and another a Lion. None of them is fit to work, so you may tear them into small pieces." "Very well," said the wolf, and he dashed away at full speed, followed by the others. It was lucky the Scarecrow and the Woodman were wide awake and heard the wolves coming. "This is my fight," said the Woodman, "so get behind me and I will meet them as they come." He seized his axe, which he had made very sharp, and as the leader of the wolves came on the Tin Woodman swung his arm and chopped the wolf's head from its body, so that it immediately died. As soon as he could raise his axe another wolf came up, and he also fell under the sharp edge of the Tin Woodman's weapon. There were forty wolves, and forty times a wolf was killed, so that at last they all lay dead in a heap before the Woodman. Then he put down his axe and sat beside the Scarecrow, who said, "It was a good fight, friend." They waited until Dorothy awoke the next morning. The little girl was quite frightened when she saw the great pile of shaggy wolves, but the Tin Woodman told her all. She thanked him for saving them and sat down to breakfast, after which they started again upon their journey. Now this same morning the Wicked Witch came to the door of her castle and looked out with her one eye that could see far off. She saw all her wolves lying dead, and the strangers still traveling through her country. This made her angrier than before, and she blew her silver whistle twice. Straightway a great flock of wild crows came flying toward her, enough to darken the sky. And the Wicked Witch said to the King Crow, "Fly at once to the strangers; peck out their eyes and tear them to pieces." The wild crows flew in one great flock toward Dorothy and her companions. When the little girl saw them coming she was afraid. But the Scarecrow said, "This is my battle, so lie down beside me and you will not be harmed." So they all lay upon the ground except the Scarecrow, and he stood up and stretched out his arms. And when the crows saw him they were frightened, as these birds always are by scarecrows, and did not dare to come any nearer. But the King Crow said: "It is only a stuffed man. I will peck his eyes out." The King Crow flew at the Scarecrow, who caught it by the head and twisted its neck until it died. And then another crow flew at him, and the Scarecrow twisted its neck also. There were forty crows, and forty times the Scarecrow twisted a neck, until at last all were lying dead beside him. Then he called to his companions to rise, and again they went upon their journey. When the Wicked Witch looked out again and saw all her crows lying in a heap, she got into a terrible rage, and blew three times upon her silver whistle. Forthwith there was heard a great buzzing in the air, and a swarm of black bees came flying toward her. "Go to the strangers and sting them to death!" commanded the Witch, and the bees turned and flew rapidly until they came to where Dorothy and her friends were walking. But the Woodman had seen them coming, and the Scarecrow had decided what to do. "Take out my straw and scatter it over the little girl and the dog and the Lion," he said to the Woodman, "and the bees cannot sting them." This the Woodman did, and as Dorothy lay close beside the Lion and held Toto in her arms, the straw covered them entirely. The bees came and found no one but the Woodman to sting, so they flew at him and broke off all their stings against the tin, without hurting the Woodman at all. And as bees cannot live when their stings are broken that was the end of the black bees, and they lay scattered thick about the Woodman, like little heaps of fine coal. Then Dorothy and the Lion got up, and the girl helped the Tin Woodman put the straw back into the Scarecrow again, until he was as good as ever. So they started upon their journey once more. The Wicked Witch was so angry when she saw her black bees in little heaps like fine coal that she stamped her foot and tore her hair and gnashed her teeth. And then she called a dozen of her slaves, who were the Winkies, and gave them sharp spears, telling them to go to the strangers and destroy them. The Winkies were not a brave people, but they had to do as they were told. So they marched away until they came near to Dorothy. Then the Lion gave a great roar and sprang towards them, and the poor Winkies were so frightened that they ran back as fast as they could.
(Tento text je pro demonstrační účely) Voják se zelenými vousy je vedl ulicemi Smaragdového města, až se dostali do místnosti, kde žil Strážce bran. Tento důstojník jim odemkl brýle, aby je vrátil do své velké schránky, a pak zdvořile otevřel bránu pro naše přátele. "Která cesta vede k Zlé čarodějnici ze Západu?" zeptala se Dorothy. "Nevede žádná cesta," odpověděl Strážce bran. "Nikdo nikdy nechce jít touto cestou." "Jak ji tedy najdeme?" zeptala se dívka. "To bude snadné," odpověděl muž, "protože až víbude vědět, že jsi v zemi Winkies, najde tě a udělá z tebe všechny své otroky." "Možná ne," řekl Strašák, "protože ji chceme zničit." "Ach, to je něco jiného," řekl Strážce bran. "Nikdo ji ještě nikdy nezničil, takže jsem si přirozeně myslel, že z tebe udělá otroky, stejně jako ze všech ostatních. Ale dej si pozor, protože je zlá a divoká a možná ti nedovolí, abys ji zničil. Drž se Na západ, kde slunce zapadá, a nemůžete ji najít." Poděkovali mu a rozloučili se s ním, otočili se k Západu a procházeli se po polích měkké trávy, tu a tam posetých sedmikráskami a pryskyřníky. Dorothy stále měla na sobě hezké hedvábné šaty, které si oblékla v paláci, ale nyní ke svému překvapení zjistila, že už nejsou zelené, ale čistě bílé. Stuha kolem Totoova krku také ztratila svou zelenou barvu a byla bílá jako Dorothyiny šaty. Smaragdové město brzy zůstalo daleko pozadu. Jak postupovali, země se stávala hrubší a kopcovitější, protože v této západní zemi nebyly žádné farmy ani domy a půda byla kypřena. Odpoledne jim slunce žhnulo do tváří, protože nebyly stromy, které by jim poskytly stín; takže před nocí byli Dorothy, Toto a Lev unavení, lehli si do trávy a usnuli, zatímco Woodman a Strašák drželi hlídku. Teď měla Zlá čarodějnice ze Západu jen jedno oko, ale to bylo silné jako dalekohled a vidělo všude. A tak, když seděla ve dveřích svého hradu, náhodou se rozhlédla a spatřila Dorothy, jak leží spící, se svými přáteli všude kolem ní. Byli daleko, ale Zlá čarodějnice se zlobila, když je našla ve své zemi; tak zafoukala na stříbrnou píšťalku, která jí visela na krku. Okamžitě k ní ze všech stran přiběhla smečka velkých vlků. Měli dlouhé nohy a divoké oči a ostré zuby. "Jděte k těm lidem," řekla Čarodějnice, "a roztrhejte je na kusy." "Neuděláš z nich své otroky?" zeptal se vůdce vlků. "Ne," odpověděla, "jeden je z cínu a jeden ze slámy; jeden je dívka a druhý lev. Žádný z nich není vhodný k práci, takže je můžete roztrhat na malé kousky." "Výborně," řekl vlk a plnou rychlostí se rozběhl, následován ostatními. Bylo štěstí, že Strašák a Woodman byli úplně vzhůru a slyšeli přicházet vlky. "Toto je můj boj," řekl Woodman, "takže běž za mnou a já se s nimi setkám, až přijdou." Popadl svou sekeru, kterou vyrobiudělal velmi ostrou, a když vůdce vlků nastoupil, Plechový dřevorubec máchl paží a usekl vlkovi hlavu z těla, takže okamžitě zemřel. Jakmile mohl zvednout sekeru, vynořil se další vlk a také spadl pod ostrou hranu zbraně Tin Woodman. Bylo tam čtyřicet vlků a čtyřicetkrát byl jeden vlk zabit, takže nakonec všichni leželi mrtví na hromadě před Woodmanem. Pakotom odložil sekeru a posadil se vedle Strašáka, který řekl: "Byl to dobrý boj, příteli." Čekali, až se Dorothy příštího rána probudí. Holčička se docela vyděsila, když uviděla velkou hromadu chundelatých vlků, ale Plechový dřevorubec jí řekl vše. Poděkovala mu, že je zachránil, a posadila se ke snídani, po které se znovu vydali na cestu. Teď téhož rána přišla Zlá čarodějnice ke dveřím svého hradu a podívala se ven svým jedním okem, které vidělo daleko. Viděla všechny své vlky ležet mrtvé a cizince stále cestovat její zemí. To ji rozzlobilo ještě víc než předtím a dvakrát zapískala na stříbrnou píšťalku. Okamžitě k ní přiletělo velké hejno divokých vran, které zatemnilo oblohu. A zlá čarodějnice řekla králi Vráně: "Okamžitě leť k cizincům, vyloupni jim oči a roztrhej je na kusy." Divoké vrány letěly v jednom velkém hejnu směrem k Dorothy a jejím společníkům. Když je holčička viděla přicházet, bála se. Ale Strašák řekl: "Toto je moje bitva, tak si lehni vedle mě a nic se ti nestane." Všichni tedy leželi na zemi kromě Strašáka, ten vstal a napřáhl ruce. A když ho vrány uviděly, vyděsily se, jako tito ptáci strašáci vždy bývají, a neodvážili se ani přiblížit. Ale král Vrána řekl: "Je to jen vycpaný muž. Vyloupu mu oči." Vrána královská letěla na Strašáka, který ho chytil za hlavu a kroutil mu krkem, dokud nezemřel. A pak na něj vyletěla další vrána a Strašák také zakroutil krkem. Bylo tam čtyřicet vran a čtyřicetkrát Strašák zkroutil krkem, až nakonec všichni vedle něj leželi mrtví vedle něj. Potom vyzval své společníky, aby vstali, a znovu se vydali na cestu. Když se Zlá čarodějnice znovu rozhlédla a spatřividěla všechny své vrány ležícíet na hromadě, dostala se do hrozného vzteku a třikrát zatroubila na svou stříbrnou píšťalu. Okamžitě se ve vzduchu ozvalo velké bzučení a k ní přiletěl roj černých včel přiletěl k ní. "Jdi k cizincům a ubodej je k smrti!" zavelela Čarodějnice a včely se rychle otočily a létaetěly, dokud nedorazily k místu, kudy kráčde se procházelya Dorothy a její přátelé. Ale Woodman je viděl přicházet a Strašák se rozhodl, co dělat. "Vytáhni moji slámu a rozsyp ji po holčičce, psovi a lvu," řekl Dřevníkovi, "a včely je nemohou bodnout." To Woodman udělal, a když Dorothy ležela blízko Lva a držela Tota v náručí, sláma je úplně zakryla. Včely přišly a nenašly nikoho jiného než Woodmana, který by bodal, a tak na něj letěly a ulomily všechna svá žihadla o plechovku, aniž by Woodmanovi vůbec ublížily. A protože včely nemohou žít, když jsou jejich žihadla zlomena, to byl konec černých včel a ležely rozházené hustě kolem Woodmana jako malé hromádky jemného uhlí. Pak Dorothy se lvem vstali a dívka pomohla Cínovému dřevorubci dát slámu zpět do Strašáka, dokud nebyl tak dobrý jako vždy. Vydali se tedy na cestu znovu. Zlá čarodějnice byla tak rozzlobená, když uviděla své černé včely na malých hromádkách jako jemné uhlí, že dupla nohou, rvala si vlasy a skřípala zuby. A pak zavolala tucet svých otroků, kteřícož byli Winkies, a dala jim ostré oštěpy a řekla jim, aby šli k cizincům a zničili je. Winkies nebyli stateční lidé, ale museli dělat, co jim bylo řečeno. A tak pochodovali pryč, dokud se nepřiblížili k Dorothy. Pak lev hlasitě zařval a vrhl se k nim a ubohé Winkies se tak vyděsily, že utekly zpět, jak nejrychleji mohly.
user
None